Život s klidem v duši

ŽIVOT S KLIDEM V DUŠI

Jaké tajemství se skrývá v pokojném duševním životě našich předků? Jak to dělali, že při nepřetržité, fyzicky těžké a po všech stránkách náročné práci, dřině a starostech o zabezpečení sebe a své rodiny dokázali být v neporovnatelně větší psychické pohodě, než o jakou se tak usilovně snažíme dnes my?

Co v jejich nitru způsobilo, že uměli najít vnitřní rovnováhu i tehdy, kdy se nedařilo. Když přišly nemoci, udeřila bída, krajem prošla válka. Nacházeli svůj vnitřní klid i tenkrát, když se i Matka Příroda zdánlivě spikla proti nim a nechávala si své dary pro sebe.

Věděli, že nic netrvá věčně. Chápali, že vše se mění a v tomto pohybu je moudrost a vědění. Nechyběla jim víra, pokora a zodpovědnost. Přijímali vše tak, jak to přicházelo. Nekladli odpor a žili v přirozené symbióze s  vnějšími silami, které  je provázely a s nimiž byli spjati.

Byli ale zejména v souladu se svou duší. Chápali ji jako jedinečnou a neodmyslitelnou součást sebe sama. Dovolili si naplno prožívat své radosti, starosti, veselí i smutek.

Měli obavu, bylo – li sucho a hrozila neúroda. Báli se velké vody. Děsil je jejich věrný a nepostradatelný přítel – oheň, vymkl-li se kontrole. Dlouhé zimy je vyčerpávaly, jaro vítali s nepokrytou radostí. Naplno prožívali smrt i zrození.

Nebránili se emocím, nechávali je volně proudit. Nebyla ostuda plakat. Ani žalem, ani radostí. Smíření a vědomí, že vše má svůj konec, který vnímali současně jako nový začátek, jim dávalo sílu žít pokojný vnitřní život. A to i v takových podmínkách, které jsou dnes pro nás bez mála neuvěřitelné. Dokonce snad i obdivuhodné.

I my máme šanci v dnešní, jak s oblibou a možná i trochu alibisticky říkáme, náročné a uspěchané době, žít ve svém nitru podobně jako to uměli naši předkové.

Stačí se alespoň občas zastavit, vystoupit ze zaběhnutého kolotoče, spěchu a stresu a vrátit se sami k sobě. Kdo ví? Třeba právě tam potkáme svoji inspirativní a obohacující minulost.

Autor: Romana Junková