Vzpomínka našim předkům

VZPOMÍNKA NAŠIM PŘEDKŮM

Vzpomínání je jednou z nejčastějších aktivit naší mysli. Připomínáme si situace hezké i ty méně radostné. Je to přirozené, vzpomínky nám přináší své poslání. Pokud společně s nimi k nám promlouvá také naše srdce, máme velkou šanci zpětně se potěšit s tím, co nám udělalo radost a současně pochopit i své smutky nebo starosti.

Jsou však období, dny, kdy je naše pozornost a naše vnitřní vnímání více zaměřeno dovnitř, do našeho nitra. Sami od sebe nasloucháme vlastní potřebě, ztišíme svou mysl a naladíme se na osobní poselství, které je v nás ukryto.

V tichu se můžeme spojit se svými předky. Uctít si svůj Rod, kterého jsme tady pokračování. Máme možnost se každý rok, 2.listopadu, propojit s oslavou světa Nav. Je to pradávný svátek Slovanů, v současnosti známý jako Dušičky.

Návy symbolizovaly vzpomínku na ty, kteří s námi již nejsou, ale díky jejichž odkazu jsme také my dostali šanci prožívat své životy. Učit se, vnímat vlastní kořeny, svoji duchovní tradici a její  význam. Slované vnímali tento svátek jako symbol spojení s věčným koloběhem života a smrti. Jako bezčasovost cyklu, během kterého je odcházející stáří vždy nahrazováno začátkem nového zrození.

Naši předkové věřili, že duše zesnulých se v tento čas vracejí na zemský povrch, a naopak živí mohou navštívit podsvětí. Ocitáme se v době, kdy se stírá hranice mezi světem živých a mrtvých. Bylo zvykem prostírat u večeře i pro zesnulé příbuzné, u kterých se čekalo, že přijdou rodinu navštívit. Vystavená zapálená svíčka za oknem, často ve vyřezané řepě, měla bloudícím duším mrtvých posvítit na jejich cestu. Den Návy je nejvýznamnějším původním slovanským svátkem předků, nicméně podle dávné tradice je povinností živých, zvát své zemřelé předky nejen v tento den, nýbrž na každý svátek.

Kolem oslav a zvyků tohoto výjimečného svátku vzniklo mnoho mýtů, pověstí a tradic. Ukazují nám, jak naši předkové měli smrt v úctě, nepovažovali ji za nic definitivního, s respektem ji přijímali a snažili se duším zemřelých, které v ten den přicházely, vytvořit ty nejlepší podmínky, uctít je, přivítat, obdarovat a věnovat jim svoji laskavou pozornost.

Večer plnil hospodář lampu máslem místo oleje, aby si dušičky mohly popáleniny, způsobené očistcem, natřít a trochu ochladit. Bývalo zvykem vhazovat pro ně tento večer do ohně různé pokrmy na přilepšenou. Některé hospodyně pekly pečivo, „dušičky“, z dvojího těsta. Pro rodinu byly z bílé mouky a pro čeládku z mouky černé. Díky tomuto lakotnému jednání se mezi čeládkou brzy rozšířila jednoduchá říkanka, kterou se snažila čeládka pokárat hospodyni.

Ani dnešní doba nepřerušila tradici, která je v nás hluboce zakořeněna. Vzpomínáme určitě každý po svém a své pocity máme možnost vyjádřit nejrůznějším způsobem. Čerstvé květiny na hřbitovech, upravené hroby a světla mnoha svící vytváří tu správnou důstojnou atmosféru vděčnosti, lásky, úcty a laskavé vzpomínky na naše rodiče, blízké, přátele. Na všechny ty, kteří tu s námi sice již fyzicky nejsou, ale jejichž památku a odkaz máme možnost kdykoli najít ve svém srdci.

Každý z nás má v sobě hloubku nezměrného citu, který je tvořen samotnou naší podstatou. Nevadí, že k němu někdy nevede přímá cesta. On tam je a bude stále, provází nás, chrání a čeká, až najdeme ty správné životní kroky, které nám pomohou se s ním spojit.

Vzpomínka a památka na ty, kteří svoji životní pouť již ukončili, nám může být vodítkem, průvodcem či ukazatelem dalšího směru naší životní cesty. Může nám pomoci přijmout zdánlivé křivdy, pochopit a odpustit bývalá ublížení, která se mohou ukázat v jiném světle, z jiného úhlu pohledu. Dovolí nám opustit hluk a šum okolí i vlastní neklidné mysli a nechá nás spočinout v klidu a míru, v hlubinách svého srdce, které je připraveno na léčivé setkání se svými předky.

Prosím, využijme ty chvíle, nadělme sami sobě a jim také společný čas, který dokáže uzdravit, léčit, zacelovat staré rány a přinést světlo a sílu do dalších dní. Teď je ta nejvhodnější doba. Ona je vlastně stále, ale nyní jsme si nejblíž, s podporou Přírody, Vesmíru a přirozeného běhu věcí.

Autorka: Romana Junková