U prostřeného stolu
U PROSTŘENÉHO STOLU LÉPE CHUTNÁ
Říkávaly naše babičky.
Jak pravdivé je jejich rčení. Rozviňme naši fantazii a představme si, že sedíme u společného stolu, na němž kouří v hrnci právě uvařená polévka, na proutěné ošatce voní ještě teplý chléb, malované talíře čekají na své naplnění a ve džbánku je nachystané čerstvé mléko. Prosté jídlo našich předků, které s úctou a vděčností jídávali třeba k večeři, když k obědu, pro samou práci, musel stačit krajíc chleba pečlivě zabalený v lněném sáčku či ubrousku a snědený ve sporém stínu na poli či na louce.
Vrozená skromnost a úcta k tomu, že mají co jíst, je vedla k tomu, že věnovali přirozeně vážnou pozornost všemu, co s jídlem souviselo. Z generace na generaci se dědily vyšívané ubrusy či prostírání. Ženy, které ve své době vytvářely ty krásné jednoduché či složitější motivy, sice již dávno nežily, ale jejich odkaz provázel potomky při každém jídle. Pomáhal dotvořit tu správnou atmosféru klidu, souznění a vděčnosti, která povyšovala zdánlivě obyčejnou večeři či oběd, na něco přirozeně svátečního. Na událost, která si v běhu a v náročnosti všedních dní zaslouží svoji vlastní vlídnou a vědomou pozornost, byť se děje jen zdánlivě po dobu nezbytně nutnou, než se rodina opět rozejde k další práci.
Vůbec nevadilo, že ručně malovaný talíř má své barvy již vybledlé a tu a tam oprýskané, na proutěné ošatce jsou viditelné šrámy letitého používání, hrnec s polévkou je očazený od ohně a i ten džánek nese své stopy času. To vše naopak dotvářelo pocit sounáležitosti s těmi, kteří ty samé předměty používali mnohokrát před současnými uživateli. S těmi, kteří jídávali se stejnou pokorou ze stejných talířů. Pravda, možná že tehdy na nich byly barvy sytější. Ošatka se svého času jistě skvěla novotou, polévkový hrnec pamatoval své lepší časy podobně jako džbánek na vodu či mléko.
Myslím, že důležitější než dokonalý, perfektní a dnes bychom možná řekli "designový" vzhled těch generacemi dotýkaných předmětů, bylo pro naše předky vnímání kontinuity a otisk energie jejich maminek, babiček, otců a dědů. Ti všichni je měli v rukou, používali je, byli s nimi spjati při svém denodenním živobytí a bytostné potřebě.
Nejen spořivost, ale zejména účelnost, spolehlivost a letitá "osahanost " i dalších nástrojů, nářadí a ostatních doplňků každodenního užívání byly tím, co vytvářelo jejich osobitou atmosféru a nenahraditelnost. Až teprve, když opravdu dosloužily a žádným způsobem je nebylo možné opravit, teprve tehdy se hospodyně nerady loučily se svým kuchyňským vybavením a hospodáři s pečlivě tajeným smutkem opouštěli nástroje svých otců a dědů.
Nevím, jestli si dnes dokážeme představit, jaké pocity provázely hospodyni, když z vyšívaného a třeba mnohokrát látaného kapsáře, který sloužil nespočetně let jejím předchůdkyním, laskavým pohybem rozdílela pamlsky pro své děti a ještě později je dělila mezi svá vnoučata. Jak bylo hospodáři, když se musel už opravdu rozloučit se zpuchřelým a již neopravitelným postrojem na koně, který mu s vřelostí a důvěrou předal před mnoha lety jeho otec společně s celým hospodářstvím?
Asi bychom si uměli představit daleko více podobných příkladů. Předměty denní potřeby našich předků nebyly jen "věcmi". Byly vzpomínkou, památkou, spojením s rodovou minulostí, která však nebyla oddělená ani uzavřená. Věřím a dokáži si představit, že snad pokaždé, při každém doteku si matně, třeba letmo a nevědomky připomněli, kam patří, kde je jejich místo a komu vděčí za svoji současnou přítomnost. A bylo úplně jedno, šlo-li o vzpomínku u malovaného talíře s polévkou na prostém vyšívaném ubruse, nebo o látaný kapsář a spravovaný pytlík na mouku či o postroj na koně nebo o upracovanýma rukama ohlazenou rukojeť rýče.
V našich dnešních "designově" snad dokonalých, ale velmi často neosobních, studených a "neohmataných" domácnostech máme na první pohled zdánlivě také vše, co potřebujeme. Dokonce často i to, co nepotřebujeme. To, co nám velí konzum a spotřeba. Předměty a spotřebiče, které si v dobrém úmyslu, ať už zmámeni reklamou či na doporučení přátel koupíme, párkrát použijeme, abychom v chvatu všedních dní zjistili, že jsou složité, zbytečné a nechce se nám je vyndavat nebo mýt. Nějaký důvod se jistě najde.
Přirozeně, že dnes nevystačíme jen s malovanými talíři po babičce. Ti z nás, kteří je ještě máme, máme velké štěstí a můžeme se těšit z jejich barev a z vlastní vzpomínky. Vzrůstající zájem o původní nástroje, nářadí, nádobí či jejich velmi zdařilé repliky jen dokládá, že se nejen ve vzpomínkách, ale čím dál více i v praktickém životě vracíme k věcem jednoduchým, účelným a každému z nás jeho vlastním osobním způsobem blízkým. Proč vhodně neskloubit moderní vybavení našich domácností, které nám ulehčuje nutné a stereotypní práce, s "babičkovskými" věcmi denní potřeby?
Vždyť je pochopitelné, že toužíme po tom, abychom si ulevili, ulehčili a získali více času pro vlastní pohodu a potřebné zamyšlení. A s kávou či čajem v tradičním hrnečku, v prostředí, v kterém nám pár kousků nábytku, textilu či drobných ozdob připomíná naše milované, se určitě dokážeme lépe naladit na vnitřní klid a mír.
Autorka: Romana Junková
