Přivítejme slunce
Přivítejme Slunce
Slunovrat, tak, jak jej vnímali a slavili naši předkové, už dávno neslavíme. K naší škodě většinou již nevnímáme dokonalý a přirozený rytmus přírody a vytěsnili jsme také naše blízké a citlivé spojení s tímto původním tepem našeho života. Co máme a vyznáváme místo toho?
Nejsme všichni stejní a to je dobře. Někdo si dokáže i přes náročnost současných dní najít vlastní cestu k sobě, jiný ji ani nehledá, nemá tu potřebu. Pestrá paleta našich osobností, vlastních osudů a jedinečných kroků na životní cestě vytváří bohatou škálu příběhů, které tvoří pramínky řeky, jež se vine naší společností. Udává její směr, barví její tóny a vede ji tam, kam je třeba. Děje se tak právě na základě vnitřního náboje našich myšlenek, představ, tužeb a přesvědčení.
A tak vlastně záleží jen na nás, na každém z nás, na naší osobitosti a jedinečnosti, kam se posuneme, kudy se bude ubírat náš vývoj. Není třeba velkých činů, okázalých gest, spasitelských kroků. Není naším úkolem dělat si starosti o to, co se děje tam, venku. Náš vlastní pramínek, pramen našeho Života je pro nás tím nejdůležitějším a nejcennějším. Jeho čistotou, jeho ryzostí přispíváme k jiskrnosti, pružnosti a upřímné živosti celé řeky naší společnosti. Nakolik si dokážeme udržet jeho plynulý proud, věnujeme-li mu vlastní pečlivou pozornost, budeme-li umět cítit svoji potřebu, natolik ovlivníme vše, co se děje kolem nás. V okolí, které je nám niterně blízké, jež ctíme, cítíme, kde jsme s našimi nejbližšími. Ale i tam, dál, kde bychom to snad ani nečekali, dříve či později se vliv našeho pramínku jistě objeví. Nesbírá snad mohutná řeka na své dlouhé cestě postupně všechny pramínky a přítoky, se kterými se potká?
Využijme právě v tuto dobu vynikající příležitost a nalaďme se na energii a tep našich předků. Naciťme se na jejich dávné zvyky a objevme přicházející Slunce v sobě. Máme v tuto dobu, s koncem odcházejícího roku, ohromnou šanci ještě rozpoznat a propustit to, co nám již neslouží, co nepotřebujeme, co si přejeme odevzdat. Stejně tak, jako se kdysi ti, co tu žili před námi, loučili s temnotou, aby mohli přivítat novou sílu přicházejícího a navracejícího se Slunce.
Vše je dobré a vše je v pořádku. Žijeme v současnosti, v době, která je taková, jaká je. To změnit nemůžeme. Ale své vlastní prožívání máme ve svých rukou. Roční doby se nezměnily, příroda a matka Země si žije stále podle svého, svým tempem, jinak to jednoduše neumí. A my, její současní obyvatelé, s ní stále můžeme být v souladu. I když již nežijeme rytmem našich předků. Nezáleží na vnějším projevu. Pramínek našeho života se tvoří v našem nitru, a tak i dnes, ve zdánlivě nesourodé, hektické a často zdánlivě nepochopitelné době, jsme určitě schopni být sami sebou. Energetické vazby jsme neztratili, naše vnitřní Slunce nás stále umí zahřát, podpořit, dodat nám odvahu a prosvítit temnotu.
Přivítejme jej. Buďme s ním. Dejme mu šanci posílit řeku našeho života, ať plyne s radostí, vášní a s důvěrou v nás samé. V to nejlepší, co v nás je. V to nejcennější, co dokážeme. V to nejjemnější a nejkrásnější, co je dosud skryto. Posilme jej, aby dokázalo to skryté prozářit, rozsvítit a vynést na povrch. A potom, potom jen nechme vše plynout a věřme, že ta čistá řeka už sama ví, co její proud nese a kam směřuje.
Autorka: Romana Junková