Překonej sám sebe
Překonej sám sebe
A vytrvej!
Takový lákavý slogan, kdo by odolal? Máte touhu překonávat překážky? Cítíte potřebu zdolávat potíže a problémy? A úplně nejlépe vám dělá dobře, pokud pokoříte sami sebe? A tolik se vám to líbí, že jedete znovu a znovu na vlně sebe překonávání a výdrž je pro vás tím správným dopingem, drogou a uspokojením?
Na první kouknutí se zdá, že je všechno v pořádku. Dělá nám dobře, jak pěkně se vyvíjíme, nedáme se a na nějaké lapálie nehledíme. To zvládnu, to dám! Nejsem přece žádná bábovka a hned tak mě něco nezastaví!
Kdepak se vlastně vzalo to na první pohled tak užitečné prohlášení? Pamatujete? My starší určitě ano. Pochází z dob, kdy respekt k jedinečnosti byl téměř sprosté slovo. Tehdy se nosila unifikovanost, umělá jednota a hlavně nevyčnívat a nevybočovat. Stádnost a manipulace byly hlavním motivem tehdejší společnosti. Kdo byl jiný, měl jednoznačně smůlu.
Proto se tehdy tak hezky, užitečně a masově dalo výše uvedené heslo pragmaticky používat. Na všech úrovních. Od mateřské školky přes zájmové organizace až po zaměstnavatele, státní a národní podniky. Tam všude jsme měli tu „vynikající“ příležitost vyvíjet nátlak sami na sebe a stále se překonávat a překonávat až do úplného a dokonalého popření sebe sama. Bylo možné potom s námi lépe manipulovat, zařazovat do šablon a škatulek, nálepkovat, posuzovat, hodnotit, porovnávat a v konečném důsledku pěkně rozlévat šeď, pokřivenou a převlečenou jednotu mezi nás všechny.
Jak to tedy je? Máme se vzdávat a nechat problémy, aby měly navrch? Je nutné se nechat jimi vláčet, neřešit je a dovolit jim, aby ony řídily naše životy? Co se s pocitem, který nás vede k tomu něčeho dosáhnout, změnit to, co nám nevyhovuje? Jak naložit se svými sny, touhami a vizemi, které se zdají tak daleko, že už už jejich naplnění vzdáváme? Klopýtáme pod kupou potíží, jež nás od nich vzdalují a snaží se nám namluvit, že jsou nedostupnými a nedosažitelnými?
Nejsou tu snad překážky od toho, abychom je překonávali?
Přirozeně, že jsou. Jsou tady z toho důvodu, abychom dostali šanci poznání, co je pro nás dobré. Jenže záleží na tom, jak se s nimi nakonec popasujeme. Možná, že se nám může zdát, že slovíčkaříme, ale vězme, že slovo má velkou moc.
Vlastně je to velmi prosté a jednoduché. Spojme se s vlastním pocitem a budeme mít hned jasno. Jak nám je, jak se cítíme s tím, pokud vnímáme, že nás cosi nebo kdosi k něčemu nutí? Je nám příjemně? Vnímáme ten proces jako přirozený, plynoucí volně, bez zábran, jsme s ním v souladu? Nebo drhne, skřípe, jeho možná i skrytý imperativ nás dusí, omezuje a tlačí? Cítíme, že nás vede otravný „mus“ nebo lehkost, volnost a přirozená touha?
I to, že se nám nevede, není nám dobře na duchu či na těle, naše sny se skryly za temným závojem, to vše je také přirozenost. Její druhá část, která se nám ukazuje a nabízí k uchopení své kvality. Co se stane, půjdeme-li na ni silou? Tou silou, která umí jediné: zatlačit ji ještě hlouběji a ještě dál od cenného poznání. Pak se na chvíli ukryje, aby potom mohla dát o sobě vědět ještě naléhavěji.
Vytrvejme. Použijme druhou část dříve tolik populárního sloganu, který se v dnešním světle ukazuje již jako lichý a neužitečný. Vytrvejme s trpělivostí, pokorou a vírou. Dovolme si vnímat, že se nám právě ukazuje šance na obohacení vlastního života. Na rozvinutí květu svého potenciálu, který se rozevírá pomalu a s rozvahou. Tak, abychom si mohli užít jeho proces a neunikla nám žádná podrobnost toho, co sebou nese.
Není potřeba nic a nikoho překonávat. To je přežitek, který ovšem měl ve své době to správné opodstatnění. Byl účelově využíván a je třeba i dnes přiznat, že s úspěchem. Tolik jsou v nás zakořeněna ta dávná naučení, že jen silou, vlastním sebezapřením, potlačením přirozenosti, která se tehdy zvala slabostí, nedostatečností, lichou výjimečností, lze dosáhnout místa na tehdejším slunci. Co na tom, že jeho svit byl tlumený právě maskou přetvářky, licoměrnosti a ubohého rovnostářství?
Dnes máme jiné možnosti. Neznamená to ovšem, že by staré metody zmizely. Žijeme v zajímavém období a máme na výběr. Máme šanci uvidět, co je přežité a neslouží. Máme šanci vyzkoušet, co naopak nevyžaduje snažení, usilovnost a tlak.
Každý po svém, každý ve svém rytmu. A to je na tom to ohromující. Ta šance, způsob, cesta. Hra, úspěchy i pády. Variabilita, jedinečnost, neotřelost, novost.
Autorka: Romana Junková