Pojďme na návštěvu

POJĎME NA NÁVŠTĚVU

Podzim je velký malíř a kouzelník. Dokáže připravit dokonalou paletu barev v přírodě. Listí stromů nás vábí mnoha tóny žluté a oranžové,  šípky radostně volají do dálky a těší nás svojí červení  a ani vysoká uschlá tráva nám nepřipadá smutná. Krásně šustí ve větru a dekorativně zdobí cesty v polích či na kraji lesa.

A protože tušíme, že se příroda ukládá ke spánku, aby se nám na jaře opět ukázala v plné kráse, toužíme si něco z jejích darů odnést domů. Vyzdobit si byt či dům tak, aby nám připomínal její sílu, radost a život. Abychom lépe zvládli zimu a vzpomněli si při pohledu na usušené barevné listí, na snítku šípků ve váze či na přírodní dekoraci suché trávy, jak nám bylo příjemně v tichém podzimním lese a jak nás opět přivítá pučící jarní louka, která se plnými doušky oddává sama sobě, vlastnímu Zdroji a nechá se hýčkat a vést. A čeká na nás, abychom se připojili.

V našem konání, které zdánlivě děláme jen pro radost, je určitě zakotven dávný zvyk našich předků. Byli tak úzce spjati s přírodou, jejími dary a rytmy, že si svá obydlí zdobili zcela přirozeně. Dělali to tak po celý rok. My vycházíme z možností, které aktuálně máme, které nám přináší náš způsob života, místo, kde žijeme a pracujeme. Přesto nám to nedá a ze svých toulek přírodou si přinášíme aspoň malou její část, aby nám připomněla svoji laskavost ve dnech všedních a obyčejných, nabitých pracovními starostmi.

Možná se stále více snažíme přiblížit ke svým kořenům, a proto někteří z nás ve vybavení či dekoraci svých domácností dávají přednost tradičním způsobům, materiálům či výrobkům. I když se zdá, že je zdánlivě nesourodé kombinovat moderní bydlení s tradicí a klasikou, máme-li cit, touhu a trochu fantazie, můžeme vytvořit ve svém domově podobnou atmosféru s jedinečnou energií. Velmi blízkou té, která tvořila domov našich předků.

Dnes bychom asi natrvalo nedokázali žít v navenek malebných chaloupkách. Možná bychom neuměli pochopit, jak mohli lidé žít bez většiny dnešního komfortu. Pro ně však bylo samozřejmostí, že i početná rodina se dokázala celkem bez problémů sžít v jedné místnosti. Tradiční obydlí byla stavěná totiž tak, že se více místa nechávalo pro chlévy, stodolu a kůlnu. Tam byl zdroj obživy, a proto byly tyto prostory důležitější, než pohodlí jejich majitelů.

Původní stavení neoplývalo zbytečným nábytkem, obvykle postačila společná manželská postel, důležitá byla kamna, na kterých se vařilo a spaly děti. Oblečení se ukládalo do almary a podél stěn bychom našli lavice, u nichž stál prostý, ale fortelný stůl. Jídávali na něm dospělí, děti si své pokrmy snědly na malých stoličkách v blízkosti kamen. Prioritou byla praktičnost a účelnost. Proto i okénka nebyla z největších. Jednak proto, že sklo bylo drahé a dalším důvodem byl únik tepla, které bylo velmi cenné a v tehdejších opravdových zimách žádoucí a potřebné.

V blízkosti kamen bychom našli polici, na kterou hospodyně ukládala nádobí. Většinou hliněné, ale už i černé, železné. Nebylo ho mnoho, pár hrnků, misek, struhadlo, cedník, hmoždíř, jedna dvě vařečky, hrnce a pokličky. Skromnost a jednoduchost vybavení těchto domácností byla zcela v souladu s až dojemnou výzdobou a dekorací, které byly nedílnou součástí obydlí a vyjadřovaly vřelý a osobní vztah jejich majitelů.

Samozřejmostí byl svatý obrázek nad postelí a křížek, většinou zavěšený mezi okny. I ta malá okénka byla uvnitř dekorována záclonkami, jež dokázaly vdechnout útulnost a měkkost jinak celkem strohému interiéru. Z venku byla někdy zdobena ornamenty, které svou jednoduchostí a osobním vkladem autora či autorky vytvářely originální doplněk celého stavení.

V prostém hliněném, později v porcelánovém džbánku na stole nechyběla květina. Pro radost, pro dobrou chuť nebo jen tak, z upřímnosti a od srdce hospodyně, která tak dle vlastní fantazie zdobila své království. Věneček nad dveřmi vždy pohostinně vítal každého, kdo právě vstoupil. Domácí i cizí příchozí  měli příležitost se potěšit v sezóně pestrobarevným věncem z lučního kvítí, přes zimu je vítal věneček slámový s vpleteným suchými listy, květinami, jehličím či travou. Nepřipomíná nám taková dobová dekorace dnešní ozdoby nad vstupními dveřmi některých rodinných domků? Pravda, ne vždy volíme přírodní materiály, ale buďme shovívaví. Než jednoduše odsoudíme umělý věneček jako kýč, zkusme nejdřív popřemýšlet o tom, že si majitelé prostě chtěli udělat radost, přivítat po svém přátele, známé či jiné příchozí.

Snad už jen z dobových fotografií či tradičních Ladových obrázků dokážeme vycítit tu pravou  atmosféru původních vesnic. Větší či menší seskupení chalup, domků, které spojovala náves, kostel a  také hostinec. Některé vesničky se snad v téměř původní podobě navenek zachovaly. Možná i některé historické kousky vybavení bychom našli uvnitř u citlivých a tradici milujících majitelů. Ale ženy už se nescházejí na návsi, aby probraly všechny novinky, radosti i strasti svých sousedů. Ke zpovědi se již nechodí a místo společenského setkávání, tedy hostinec, se z dnešního ziskuchtivého pohledu nevyplatí, tedy chybí.

I tak stojí za to vydat se na výlet. Třeba do Beskyd, Jeseníků, na Žítkovou, to jsou jen náhodně vybraná místa, kde se můžeme pokochat starobylými chalupami a malebnými vesničkami či samotami tak, jak nám je naši předkové zanechali. Původní interiér také nezmizel v nenávratnu. Stačí si vybrat některý skanzen, můžete zavítat do východních Čech na Veselý Kopec nebo do středočeského Přerova nad Labem. Zdejší roubenky přinášejí svědectví o bydlení a hospodaření drobných zemědělců od poloviny 19. století do poloviny 20. století. Expozice jsou bohatě vybaveny předměty vytvářejícími atmosféru, která vás přenese do minulosti.

Autorka: Romana Junková