Podzimní rovnodennost

PODZIMNÍ ROVNODENNOST

Stoupající slunce prosvěcuje zvedající se ranní mlhu a svými paprsky skrze ni vytváří trochu rozmazaný obraz krajiny s nádechem tajemna. Netrvá dlouho a mlha ustoupí podzimnímu slunci, jehož paprsky nemají již svoji letní sílu, ale stále ještě dokáží s postupujícím dnem příjemně prohřát  vzduch a přinést teplo a potěšení našemu tělu i duši.

Babí léto přichází v plné své síle a kráse. Informuje o nastávající změně, pomalu, něžně, ale s neochvějnou jistotou nás připravuje na druhou polovinu roku. Nastává jedna z tichých proměn přírody ve svých pravidelných cyklech. Pavučiny, které se brzy po ránu třpytí na keřích a v trávě, jakoby se nám snažily naznačit, že ani v této, zdánlivě smutnější, či lépe řečeno klidnější části roku, není třeba poddávat se smutku a beznaději.

Příroda se pomalu proměňuje, stromy barví své listy do klidné škály všemožných odstínů oranžové, žluté a hnědé barvy. Tyto teplé odstíny, stromy, ukládající se ke spánku, slunce, které kreslí  dlouhé stíny a celá příroda nás zvou k podzimním procházkám. Srdečně nabízí svoji klidnou, mírnou a přívětivou atmosféru k našemu postupnému naladění a společnému souznění. Máme šanci otevřít se příštím dnům a měsícům, ve kterých dostaneme příležitost zúročit vše, co jsme prožili v těch minulých. V tichém rozjímání kratších dní a delších nocí, při světle svíčky,  ohni v krbu  nebo za svitu Luny se nám otvírají nádherné možnosti vnitřního poznání, pochopení a třeba i proměny.

Přichází magický čas, kdy den je roven noci, podzimní rovnodennost. Čas, kdy slunce překračuje nebeský rovník a zapadá přesně naproti místu východu. V letošním roce to bude 22. září ve 22:02 hodin. V následujících dnech už bude denního světla ubývat, noci se budou prodlužovat. Máme možnost poděkovat přírodě za všechny pozemské dary, bilancovat a v této době bychom více než kdy jindy měli udržovat přátelské a rodinné vztahy.

Pro naše předky bylo toto období svátkem poděkování za úrodu, hojnost a také oslava konce léta a loučení s ním, pozvolná příprava na zimní období chladu a neúrody. Staří Slované v průběhu svátku a rituálů obětovali chléb, typickou složku jejich stravy, případně kaši z obilí anebo oplatky. Zakončení hospodářského roku charakterizuje bujará oslava a velká hostina.

Vnímali rovnodennost také jako rovnováhu sil a možnost naklánět osud příznivým směrem. V rámci svých rituálů vítali Moranu, která nejen bere, ale také dává. Symbolizuje sice zimu a smrt, ale oni její dar a sílu viděli v tom, že poskytuje možnost odpočinku za dlouhých zimních večerů. Dralo se peří, vyprávěly se příběhy, sousedé se scházeli a měli k sobě blíž, než jindy, kdy se ke slovu hlásily nezbytné polní práce a vyžadovaly jejich pozornost od brzkého rána do pozdního večera.

Nebylo by krásné, příjemné a užitečné naše předky tak trochu napodobit? Využít zimní čas k odpočinku, nabrání sil a být v souladu s posvátnou přírodou? Dovolit si přijmout vzácný dar Morany, jehož účinek plně oceníme v jarních měsících  společně s novou silou, kterou nám přirozeně nabídne další přírodní cyklus.

Bohužel se obávám, že dnešní způsob žití, chvat a náročné požadavky společnosti nás čím dál víc vzdalují od moudrosti našich předků a darů přírody. V našich městech a vesnicích přes světelený smog sotva uvidíme na hloubku zimní oblohy magicky ozářenou hvězdami. Pracovní rytmus vůbec nerespektuje přirozené cykly a potřeby organizmu. Ani v naší stravě, díky přezásobení supermarketů, nezohledňujeme to, co je pro nás v zimě vhodné a co pro naše předky bylo samozřejmostí. Zkrátka jedeme na plný plyn, nešetříme se, odstřihli jsme se od naší podstaty. V přemíře stresu, výkonu a touze po čemkoli jsme opustili přirozený model bytí a neseme si vlastní důsledky.

Věřím, že každý z nás je jedinečnou osobností a podle svého cítění, přesvědčení a možností se více či méně inspiruje odkazem minulosti a přirozeností, která je nám všem původně dána a je v nás hluboce zakotvena. I v nárocích dnešní doby je možné občas najít klidné místo pro procházku podzimním lesem, vyhovět volání těla po odpočinku a uspokojit duši rozjímáním, vlídnou pozorností a milým zastavením.

Odměnou nám bude jiný úhel pohledu na podzimní plýskanice, studený vítr, krátké dny a ne vždy zrovna příjemné naladění. Zjistíme, že vše k sobě patří, jedno bez druhého nelze oddělit a nemá valného smyslu spílat přírodě za to, že je svá, jedinečná a jedině tak možná.

Dostaneme nádhernou možnost najít pohodu večerního souznění s přáteli či milovanou bytostí, třeba se zatouláme do dětství při procházce spadaným listím a vítr nám přivane inspiraci, na kterou už dlouho čekáme. Myslím, že nám pak rozhodně nebude vadit, že je den krátký, holé větve stromů nám nebudou připadat smutně a vítr studený.

Autorka: Romana Junková