Podaná ruka
Podaná ruka
V nouzi poznáš přítele, říká pěkné přísloví. Kde se vzalo? A je to opravdu tak? Prožili jste sami něco takového? Poznali jste v těžké a složité chvíli někoho, kdo vám pomohl? Anebo právě nepomohl? A přesto jste dříve nebo později uznali, že i takový krok, krok zdánlivé nepomoci, byl projevem snad přátelství, možná empatie a zcela jistě pochopení?
Podaná ruka v pravou chvíli je totiž stejně důležitá, jako ta, která zůstane na svém místě v prostém nekonání. Právě takový projev může být v určitém okamžiku a za daných okolností tím největším darem, který nám může někdo věnovat. 
Umíme něco takového přijmout? Většinou čekáme pomoc, která má v našich představách konkrétní podobu. Chceme, přejeme si, aby někam směřovala, něco pro nás udělala nebo dokonce za nás vykonala. Je to správné, protože jsme v nesnázích, nevíme si rady, stojíme ve slepé uličce. A tak moc si přejeme najít vhodnou cestu ven a dál. A pokud se naše očekávání nesplní, přichází smutek, lítost, vztek. Máme na ně nárok a je fajn si je pěkně naplno prožít. S chutí do toho. Litujme se, plačme, bouchněme pěstí do stolu! Obraťme svůj hněv tam, odkud jsme očekávali řešení a ono nepřišlo. Přece na to máme nárok, takové zklamání!
Je těžké a složité se smířit s tím, že se nic nestalo. Že očekávaná pomoc nepřišla, prostě se nekonala. Cítíme se zrazeni, opuštěni a navíc stále s těmi neřešenými problémy a opět sami. A to je právě to! Sami! Dostáváme šanci, ohromnou možnost najít cestu ven vlastními silami. Zatím to ještě netušíme ani nevíme. Jenže nic jiného zřejmě nezbývá.
A už vůbec si neumíme přirozeně představit, co prožívá náš přítel, rádce a pomocník, který nahlédl, že tím nejlepším řešením v danou chvíli je právě ono nekonání. Jak se cítí, ten, který vnímá, že nám přenechá vlastní zodpovědnost za naše rozhodnutí? Že nás nenasměruje, nenavede a nerozhodne na křižovatce našeho života. Kdybychom jen věděli, kolik je v něm soucitu. Jaké ohromné pochopení podpořené vlastní bolavou zkušeností ho vede k takovému kroku. Nedokážeme vnímat, jak velká a nezlomná je jeho víra v nás, v naše schopnosti, které zatím nevidíme. Ale on je tuší a pomáhá nám je svým rozhodnutím objevit.
Je tedy na čase vydat se na cestu za poznáním. Poznejme svůj hněv, něco jistě skrývá. Prozkoumejme smutek, buďme s ním a dejme mu šanci. Časem ukáže, proč nám dělá společnost. I v lítosti a zklamání je hojivý potenciál, ukažme mu, že jsme tu pro něj. Zlobme se na přítele, že v nouzi nepomohl, on to pochopí, má nás rád.
Věnujme si čas, nespěchejme, i když už bychom si tolik přáli mít ty krušné chvíle za sebou. Co mineme nyní, potkáme později. Současná křižovatka je naše, pro nás, nachystaná se vším, co k ní patří. Využijme všechny její zákruty a zdánlivé odbočky. I slepou uličkou vede cesta tam a zase zpět, není ztracená. Je pohodlné to vzdát a přinese to také zkušenost. Je statečné a odvážné jít dál. Poznání je mozaikou, naší mandalou, kterou skládáme a barvíme od zrození do smrti.
Až vykročíme tou správnou cestou a půjdeme po ní, časem potkáme vděčnost. Nemůžeme ji minout. Nabídne se nám jako odměna za statečnost, za odvahu. Za naši pokoru a přijetí. Za naši víru, že vždy přijde pomoc. A je jedno, zda-li přichází zevnitř nebo z venku. Prostě a jednoduše přijde tak, jak je právě třeba. Jak dokážeme, jak umíme, jak potřebujeme.
Až se budeme cítit smutní, bezradní a zklamaní, že očekávaná pomoc nám nebyla nabídnuta a nemohli jsme se chytit toužebné podané ruky, vězme, že současně potkáváme to nejlepší, co se nám může stát.
Já vím, že to tak na první kouknutí nevypadá a ještě chvíli potrvá, než vyměníme své pocity. Dosyta projdeme bouří vzrušených emocí, abychom postupně, krok za krokem, na jejich dně našli vlastní zdroje.
Udiveni tím, co vše je v nás skryto, s očima doširoka, se srdcem v lásce a vděčnosti, to pak budeme my sami, kdo si dokážeme pomoci. Vlastní podaná ruka je ta nejpevnější, která nás podrží, ukáže směr a bude s námi pokaždé, bude-li třeba.
A kdo ví, zda obohaceni cennou zkušeností, zoceleni silou lítosti a hněvu, s pochopením pro vlastní slabost, to jednou, příště, třeba nebudeme zrovna my, kdo milovanému příteli se soucitem, empatií a vírou v jeho skryté a dosud tajené schopnosti, nepomůžeme. Jednoduše proto, abychom mu dali šanci objevit, kolik bohatství má ještě v sobě skryto.
A tak pošleme štafetu dál. V našem životě, v jeho bytí a tak vlastně v celé společnosti a v širokém vesmíru opět vyklíčí jedno zrnko sebelásky a sebeúcty. A to není málo a rozhodně je to třeba. Malým, prostým a obyčejným krokem, činem, zkušeností docílíme velkou změnu.
Autorka: Romana Junková