Pevná vůle
Je pevná vůle opravdu pevná?
Taková zvláštní otázka. Přece když se k něčemu rozhodnu nebo když něco chci a půjdu si za tím a budu dostatečně silný nebo silná, tak toho přeci musím dosáhnout. Nenechám se nikým a ničím ovlivnit ani zviklat a vše svojí vůli zvládnu.
Nebylo by na tom nic špatného, kdyby…. Takové rozhodnutí je výborná věc, užitečná a nutná. Bez důležitých rozhodnutí bychom se nikam moc nedostali. Neudělali bychom ve svém životě ty potřebné kroky, které nás vedou. Třeba ne přímo, někdy větší někdy menší oklikou, ale pořád někam jdeme a sbíráme zkušenosti.
Jenže stejně jako je důležité ono rozhodnutí samo o sobě, úplně stejně je důležité, jak s ním naložíme. Když už ho máme, hýčkejme si ho. Není pokaždé snadné k němu dospět. Každý z nás jsme to zažili. Tolik otázek, neméně odpovědí, jistot a znovu pochyb. Tápání, zjišťování, ujišťování a výsledek v nedohlednu. A nám už by se tak chtělo vykročit a jít dál!
Je škoda zahodit veškerý poznávací proces, který nám pomohl kýžené rozhodnutí udělat. Však ono se nám ještě bude někdy jistě hodit, až si vzpomeneme, co jsme prožili a jak jsme to zvládli. A proto bychom si měli užít ten bod, kdy víme, co už chceme, kdy známe, kudy se vydat, ale ještě jsme nevykročili.
Až se vydáme na cestu, držme si cíl. Ale to neznamená, že v průběhu nezměníme směr. Plachetnice také ke svému cíli dopluje, ale jen tehdy, když se poddá větru. Nastaví-li plachty obráceně či tak, že nejsou schopny zachytit vítr v plné jeho síle, je vratká, kymácí se a pluje nejistě, trhaně, vrací se zpět, točí se v kruhu na místě a jen občas se posune v před.
A stejné je to s naší pevnou vůlí. Mějme si ji, ale netlačme na sebe. Dejme jí pružnost, volnost a plný vítr. Zatvrdíme-li svoji mysl, nedopřejeme-li jí otevřenost pro všechny možné okolnosti a možnosti, které přijdou, stane se naše cesta labilní, nesmělou a hrbolatou. Zavřeme si to pestré působení vnějších i vnitřních impulsů, které koření a barví šeď a rigiditu neměnných rozhodnutí a pevných dogmat.
Pro mě, jak já to vnímám a cítím, není třeba pevné vůle v tom smyslu, jak je všeobecně dnes prezentována. Příliš mi to připomíná všechny dětské „musy“, kterých jsem si doma i ve škole zažila moc a moc. Evokuje mi to pocit vnitřní nesvobody, nátlaku a nepřirozenosti. Mám raději, když jsou má rozhodnutí pevným bodem s možností změny. Nezní mi to jako protimluv. Spíš jako kaleidoskop možností, které tu jsou a já o nich třeba ještě ani nevím.
Jaká je tedy odpověď na počáteční otázku? Není jednoznačná, jde o úhel pohledu. Budeme-li si trvat na svém bez pružnosti a otevřenosti, sami sobě si zavřeme potenciál variability, inspirace a vlastně i potěšení. Zůstaneme sami se svou zatvrzelostí a planou vírou ve vlastní neomylnost. A můžeme se holedbat, jakou máme pevnou vůli a jak „to všechno zvládneme“. Půjdeme pak jen sami proti sobě silou vzdáleni od své přirozenosti, jen v zajetí mysli a rozumu. Není to špatně, protože dostaneme v průběhu toho neustálého „zvládání“ mnoho zpráv a signálů o tom, že existuje i jiný způsob, jak naplnit své zasloužené rozhodnutí.
Z jiné strany můžeme jít cestou vnitřní síly, přílišným neusilováním a pod jemným vedením vlastní duše. Tu neuslyšíme, když ji přehluší rozum a vnější tlak. A tady, ve vnitřní pevnosti, citlivosti a otevřenosti, je nesporně víc potenciálu k udržení příznivého směru, než nám nabízí nátlak, úkolování a nepřizpůsobivost.
Stačí, bez velkého mudrování a přemýšlení, vzpomenout jedno milé přísloví:“ Kdo si počká, ten se dočká.“
Naložme tedy se svou vůlí tak nejlépe, jak dokážeme. Jak to cítíme, jak se nám momentálně zrovna chce. A jestli se nám zrovna dneska nechce? Nevadí, však zítra to půjde také a možná ještě lépe.
Autorka: Romana Junková