Máme k sobě dál, známe se méně
Máme k sobě dál, známe se méně
Je to tak, i když to zní na první pohled zvláštně. Jak bychom se, v době vyspělých technologií, informačních možností a sociálních sítí, mohli znát méně? Dnes, kdy doprava není problém, rychlost se vlastně neřeší, obloha je protkána množstvím letadlových linek, máme k sobě dál? Není to protimluv?
Je a není. Pro toho, kdo je orientován na vnější svět, okolní realitu bere jako jedinou možnou, hmota je pro něj prvotní, ten se může cítit báječně. Může si libovat v tom, co všechno nám technologie umožňují a dovolují. Kam se díky nim dostaneme, co dokážeme a můžeme. Kolik toho stihneme. To přece dřív nebylo možné! Tak jsme na tom dnes dobře!
A jsme u toho. Ano, dříve TO nebylo možné. Nebylo možné spoustu věcí. Na druhé straně se dělo něco jiného. Možná pomaleji, zato však hlouběji, citlivěji, s pochopením, empatií, trpělivostí, klidem a láskou. Ale z této citlivosti, empatie a pochopení, které jsme přehlušili, nebo lépe řečeno, jsme dovolili, aby byly přehlušeny technickými vymoženostmi, jsme stvořeni, a jsou nám vlastní. Nikam nezmizely, jsou stále s námi, jen je nevidíme, neslyšíme a hlavně necítíme. Někteří.
Proto těm z nás, kteří více vnímají naše jemnohmotné součásti, dochází, že za určitých okolností, podmínek a zejména tehdy, když my sami dovolíme, se zvětšuje vzdálenost, ubývá pochopení, mizí citlivost a ztrácí se porozumění mezi lidmi. A nejde jen o fyzické vzdálenosti, bohužel. Velmi často jsou si právě ti nejbližší nějak odcizeni, nepochopeni, ztraceni.
Není to škoda? Proč se ochuzujeme o to nejcennější a nejbližší, co máme? Libujeme si, jak můžeme být stále on-line, ve spojení. Nemusíme vystrčit nos, abychom nakoupili a to doslova cokoli. Pracovat můžeme z domova, se známými můžeme chatovat, skypovat, telefonovat v rámci toho nejvýhodnějšího paušálu. Záměrně píši “se známými”, protože s přáteli, s přáteli se stále setkáváme.
Vytváříme společně ostrůvky čistoty, lásky, pohody a klidu. Cítíme vzájemně, že je to nutné, potřeba. My, co spolu mluvíme, řečeno slovy klasika, se potřebujeme fyzicky potkat. Nestačí nám povrchní atmosféra virtuální reality. Samozřejmě, že bereme všechny ty technikálie jako nezbytné pro běh normálního života. Užíváme je jako výhodu, zrychlení a ulehčení běžných aktivit a činností. Ale nemohou nahradit lidský kontakt či pobyt v přírodě. Ani podanou ruku či upřímné objetí ve smutku nebo společnou radost.
Dovolíme, abychom se podřídili stále chytřejším a mocnějším technologiím? Odevzdáme sami sebe, své jádro, vlastní cítění do rukou umělé a všehoschopné techniky? Necháme dál se rozvíjet vzájemné odcizení a poznávání? Budeme hodiny brouzdat po sociálních sítích, nebo si raději pohrajeme se svými dětmi, půjdeme na procházku do lesa či se postaráme o starší a nemocné, rodiče či prarodiče?
Někdy je snad těžké se rozhodnout. Poznat to, co je právě teď potřeba udělat, co je pro nás správné. Váháme a zdá se, že jsme se netrefili, že naše volba nebyla vhodná. Lákadla kolem nás jsou velmi mocná, často na první pohled nečitelná a rafinovaně zabalená. Na základě vnějšího společenského tlaku, na popředí obecně uznáváných a masově proklamovaných hodnot není jednoduché cítit své vnitřní vedení. A tak se stane, že se jednoduše spleteme. A na nějaký čas se sami sobě vzdálíme a ztratíme v oparu složitostí a problémů. Seznamme se s nimi, vítejme je, nesou jen poznání. Buďme na sebe hodní a dovolme si to své vlastní. Dovede nás k sobě blíž a poznáme se víc.
A potom už je jen krůček k tomu, abychom rozpoznali ta falešná, rafinovaná a krásně zabalená vnější lákadla. A přirozeně, s trpělivostí se vydejme na cestu k harmonii, klidu a blízkosti. Nejen k sobě samým, ale i k těm ostatním. V radosti, lásce a empatii. Třeba i s využitím všech dostupných technických prostředků, ale tentokrát již víme, o čem ta hra je. A kdo nechce být sám sebou, nechť ji hraje podle jejích pravidel. Umělých, rafinovaných a lživých.
A my, co spolu mluvíme, pojďme i nadále zmenšovat vzdálenosti a zvětšovat poznání. S úctou sami k sobě, k druhým, k přátelům, dětem, rodičům a prarodičům. Ke všem těm, kteří ví, že to nejcennější je uvnitř a nenechají se vtáhnout do vnější hry, aby jí odevzdali sama sebe.
Autorka: Romana Junková
