Korálkový náhrdelník
Korálkový náhrdelník
Původně jsem chtěla dát článku úplně jiný nadpis. Ve smyslu „O jednotě“, nebo tak něco, ale nějak mi to nesedělo. Snad jsem v tom cítila příliš formálnosti, snad mnoho obecného, možná chyběla lidskost.
Jen si to představte. Představte si korálky navlečené na šňůrce, které hrají všemi barvami, září a svou pestrostí posílají kolem sebe do světa radost, veselost a pozitivní naladění. Těší toho, kdo si je právě nasadil a ještě poutají pozornost okolí. A je jedno, jestli se jedná o zralou ženu, jejíž korálky jsou z broušeného skla či drahých kamenů, nebo o dívku, která svoji ozdobu dostala od zamilovaného přítele nebo o děvčátko se svými obyčejnými korálky třeba z pouti.
Každá z nich si právě užívá tu svoji radost, ten svůj náhrdelník se vším, co pro ni dokáže vykouzlit. A my, co se s nimi potkáme, si vlastně můžeme společně s nimi vychutnat korálkový dar. Nejen, že naše oči vnímají pěkný a vkusný šperk, ale cítíme i to, co na první pohled vidět není. To, co je skryté, ale stejně důležité a přínosné. Každou ženu i dívku jakákoli ozdoba rozsvítí, zažehne její vnitřní ženské světlo, něhu a krásu. Vždyť se ženy a dříve vlastně i muži zdobili od nepaměti a nejrůznější ozdoby byly neoddělitelnou součástí jejich životů.
Vraťme se korálkům. Každý sám o sobě je pěkný. Má svoji vlastní barvu, velikost a tvar. I jeden jediný, samotný dokáže určitě potěšit. Jenže, upřímně, něco tomu potěšení jaksi chybí, není to ono. Co vlastně s jedním osamoceným korálkem? Na náhrdelník je to málo, na náramek také, snad prstýnek? Vždyť to přeci cítíme, že s jedním korálkem velkou ozdobu či radost neuděláme.
Jenže pokud se jich sejde víc, to už se veseleji tvoří. Přijde inspirace, nabízí se možnosti, jsou tu barvy a tvary. Dá se všelijak zkoušet, skládat a znovu rozkládat, aby ke slovu přišly další varianty. A když se nakonec podaří a je na světě šperk, ať už umělecký nebo „jen“ od srdíčka, objeví se na světě o jednu tvořivou radost víc. Těší nejprve svého tvůrce a pak, až si najde tu správnou cestu ke svému milému majiteli, radost putuje dál. A pak ještě dál pokaždé, když se šperk dostane ke slovu a zdobí a provází svého majitele či majitelku ve dnech všedních či svátečních.
A tak mne napadlo, jestlipak také my všichni nejsme podobnými korálky navlečenými na šňůrce nejen našich životů, ale také životů těch, které potkáváme, se kterými žijeme a přátelíme se a samozřejmě také takových, které nemáme rádi a s nimiž nevycházíme?
Všichni jsme nějak barevní, něčím jedineční, každý něco umíme, máme vlastní schopnosti a možnosti. Inspirace je mezi námi nepřeberně a každý jeden z nás je schopen něco vytvořit. A také to přirozeně děláme nebo se o to snažíme.
Co ještě tak úplně všichni neumíme, je vědomí, že tak je to právě v pořádku. Že jsme každý jiný, že každý máme v sobě inspiraci, tvořivost a jedinečnost. Že nemusíme pokukovat po okolí, po druhých, ale můžeme si nechat poradit, přijmout pomoc a být klidně i slabí, abychom, po tak dlouhém čase, jaký budeme potřebovat, se stali silnými sami v sobě, ve svém bohatství, kráse, citlivosti a jemnosti.
Třeba právě tak může vypadat projev Jednoty v hmotném světě. Vždyť i ve velkém symfonickém orchestru najdeme mnoho hráčů na různé nástroje. A jak se nám potom poslouchá ta nádherná hudba, kterou dokáží všichni dohromady vyčarovat! Jsme okouzleni zvukem, jenž je složen právě z jednotlivého mistrovství každého hráče a jejich dirigenta.
Snad je Život sám naším dirigentem. Vše nasvědčuje tomu, že v dřívějších dobách tomu tak bylo. Žití v úctě k bližnímu a ke všemu, co naše předky obklopovalo, bylo běžné, přirozené a normální. V současnosti se nám již ze všech stran ukazuje, jak moc jsme se takovému žití vzdálili. Jen ve vlastní přirozenosti se nic nezměnilo. Je tu stále, jen ji nevidíme a necítíme. Jenže pořád stojí ještě za to vnímat a naslouchat svému dirigentovi. Stojí za to, nosit korálkový náhrdelník či se jen těšit pohledem na něj. Oba nám mohou ukázat to, co není na první kouknutí vidět a dovést nás k sobě samým.
Autorka: Romana Junková