Dědo, jak se to dělá

Dědo, jak se to dělá

Co by asi tak dnešní dědové ukázali a poradili svým vnukům a vnučkám, když za nimi přijdou s podobnou otázkou? Jak se zachází s mobilem, jak na počítač? Dnešní děti výdobytky techniky ovládají bravurně téměř od ranného malička. Otázkou zůstává, k čemu a zda vůbec je to dobré. Podstata tkví v míře, se kterou dnes už tyto předměty denní potřeby všichni používáme. A s rukou na srdci si přiznejme, že ne vždy je optimální. V této oblasti snad spíše pomohou vnoučata svým prarodičům a je to tak správně.

A co třeba zatlouct hřebík, utáhnout šroubek, spravit kapající kohoutek? Nebo umýt nádobí, uvařit polévku či snad zapnout pračku, abychom nezapomněli také na již zmíněné vnučky. Přečíst pohádku, zazpívat písničku, to přeci dědové také dělají. Kopnout si do míče a být průvodcem při první jízdě na koloběžce, později na kole. Pestrá směs činností, které by dědečkové mohli nabídnout v ten správný čas, když za nimi přijdou jejich vnoučata s otázkou na rtech.

Idylická představa dědečka houpajícího vnuka na kolenou, oba v tichém souladu a souznění, v nás dnes patrně vyvolá úsměv. A proč vlastně?

Podléháme snad vnější skutečnosti, když vidíme pracující seniory, kteří si, pokud jim zdraví dovolí, přivydělávají k důchodu, aby si mohli dopřát to, na co jim dříve nezbýval čas? Své koníčky, cestování, pobyt na zahrádce, zdravou péči sami o sebe. Děláme jednoznačné závěry, pokud „opičí“ rodičovská láska jde až za běžné hranice a „ti staří“ naopak stále potlačují sami sebe, aby hlavně mohli přece dopřát „těm mladým“ ?

Jak už to tak bývá, pravda je tam, kde na ni není vidět. Obecně jsme se stali společností s pokřivenou mužskou úlohou. Emancipované ženy, silné matky a „kluci přeci nebrečí“. Tak není divu, že dnešní dědečkové mají poněkud jinou roli. Nicméně i oni dostávají šanci využít moudrost a poznání, které přichází s pokročilejším věkem. Mají trpělivost a dostatek času, protože už ví, že není kam spěchat. Svá zbrklá rozhodnutí, většinou plná chyb, už mají za sebou včetně jejich oprav. A tak i dnes jsou mezi námi nikoli pohádkoví, ale opravdoví dědové. Jen je nevidíme v televizních reklamách, nepotkáme je s vnoučaty ve fast foodech ani v hypermarketu.

Existuje snad nějaký tajný recept, kouzlo, které vyčaruje takového dědu, jak si ho pamatujeme třeba z filmu pro pamětníky? Jsou snad někde schovaní a lze si je objednat? Ano, to bychom si přáli! Hned, bez práce a na objednávku, samozřejmě on – line.

Recept existuje a je jednodušší, než si myslíme. Mnohokrát zmiňovaná, častokrát vzpomínaná – přirozenost. A dodejme ještě jednoduchost, obyčejnost, upřímnost. Je v každém tatínkovi, který se stane v průběhu svého života úplně přirozeně dědečkem. Proč tedy nevyužít tu běžnou změnu a nepřijmout další životní roli? Proč neobjevit její bohatství a možnosti, které jsou v ní ukryté. Je možné dávat, ale také velmi bohatě přijímat. Vnoučata jsou neobyčejným zdrojem nových vzorců, úhlů pohledu a vzácné sebereflexe.

Pro dětské oči, tolik vnímavé a do široka otevřené, se může jevit skoro jako zázrak, když uvidí, jak se dá jednoduše vlastní pomocí spravit pokažená polička obyčejným šroubkem. Trochu vynalézavosti, zručnosti a trpělivosti, kterou dědeček vlastním příkladem ukáže, že rozbité věci není třeba hned vyhazovat a nahrazovat draze novými. Že stačí se na chvilku zamyslet a radost z opravy, ušetřených peněz a z toho, že ta stará dobrá oblíbená věc může dál sloužit, je na světě! Příště to bude autíčko nebo jiná milovaná hračka! A kdo ví, třeba později, až klučina či děvče dorostou, tahle drobná a cenná vzpomínka se jim vybaví, když budou chtít bez rozmyslu něco vyhodit a raději zabrání plýtvání a zkusí jinou cestu, než kterou se ubírá většina.

Dědeček je žijícím předkem a to je tedy něco! Z pohledu dětské duše rozhodně ano. Může poutavě a napínavě vyprávět o časech dávno minulých. O dobách svého mládí, o vlastní nerozvážnosti, životních zkouškách a jejich ziscích. O tom, jak vlastně nic v životě není chybou, jen poznáním a zkušenostmi. Děda má přirozeně dětskou důvěru a s upřímností podaná vlastní zpráva o svém životě je pro zdravý rozvoj dětského potenciálu to nejlepší, co může být. Může takovou osobní chvilku nahradit počítačová hra či uměle vytvořená barvotisková pohádka? Teoreticky ano, hlubší efekt pro rozvoj našich dětí v nich však nehledejme.

A proč by měla být dědečkova náruč tak výrazně jiná než babiččina, maminky či tatínka? Můj dědeček mě objímal, hýčkal a na jeho kolenou jsem vyslechla spoustu příběhů. Vřelých, poutavých, ale také živočišně ryzích. Někdy to byly neveselé historky polovičního sirotka, který šel složitou životní cestou. Než došel do jejího konce, na „stará kolena“ si udělal maturitu s vyznamenáním. Spolu jsme se učili číst a mluvit, když mu to po mrtvičce nešlo. S křehkou trpělivostí a nulovými zkušenostmi dvacetileté slečny jsem mu v těch složitých chvilkách jeho další fáze putování životem upřímně po svém vracela vše, co mi s radostí a láskou věnoval. Také dlouho pracoval, dávno po dni, kdy dostal oficiální označení „důchodce“. Jezdil s několikanásobně mladšími kolegy po náročných exteriérech a svými letitými znalostmi zkušeného osvětlovače přispíval k tomu, aby tehdy vznikala nezapomenutelná díla naší kinematografie. Můj dědeček svým citlivým, pravdivým a zapáleným vyprávěním o své milované práce přispěl k tomu, že jsem aspoň kousek své životní cesty spojila s filmovou produkcí.

Dejme našim současným dědům a dědečkům důvěru. Moje vlastní zkušenost mi dovoluje říci, že si ji zaslouží a současně ji také potřebují. Stojí o ni, jen to třeba neumí dát najevo. Poskytněme jim možnost předat svůj moudrý a pravdivý potenciál. Je úplně jedno, jak to udělají. V hloubce svých srdcí jistě s radostí najdou odpověď na zvídavou dětskou otázku: „Dědo, jak se to dělá?“ A v našich vnoučatech zůstane semínko vzpomínky, které v průběhu jejich životní cesty ve správnou dobu uvolní svůj mezigenerační potenciál a přinese své plody.

Tak, jak se to dříve, v dobách, za kterými se stále častěji ohlížíme, dělalo zcela spotnánně, pravdivě, svobodně a s respektem.

Autorka: Romana Junková