Co s načatým podzimem
Co s načatým podzimem?
Záleží to jen a jen na nás a můžeme si vybrat.
Chceme jej vnímat jako pošmourný čas nepříjemně krátkých dnů, studených mlh, lezavé zimy, častých dešťů? Nebo přijmeme nabídku, že je podzim čaroděj?
Ze svého čarovného klobouku nám nabízí zlaté listí prosvícené sluncem, nepřeberné barvy své pestré palety, dlouhé večery za svitu svíček, které vybízí k rozjímání. Teplý bylinkový čaj či sklenka dobrého vína jeho nabídku umí vhodně podpořit. Šustivé listí v odpolední procházce dodá klidu a ukonejší roztěkanou mysl, obavy a nesoulad v duši.
Doporučuji přijmout podzim jako nabídku ke smíření s tokem času. Roční období mají svou nezastupitelnou roli. Tak, jako se těšíme na jaro, vítáme a užíváme si léto, stejným způsobem se můžeme obrátit k podzimu a zimě. Je to velmi prosté. Toto nezměníme a čím více se oddáme poslání jedné každé části roku, vychutnáme si její působení, tím pečlivěji se připravíme na tu další, následující.
Vždyť dříve bylo nemyslitelné některou z nich přeskočit, nerespektovat, s pokorou a zdravým selským rozumem ji neprožít. Jak by mohli naši předkové na jaře zasít, kdyby s podzimem nepamatovali na úschovu kvalitního zrna? Jak by se uživili, kdyby se nepostarali o nejsilnější kusy svých stád a již na sklonku roku je nechystali na pastvu příští? Mohli by snad nevzpomenout ty, kteří v uplynulém roce odešli, zanechali zde svou modrost, své poselství, ale s nadcházejícím jarem již nezasejí a v létě nesklidí?
Nic z toho nebylo možné. Prostě proto, že se žilo v souladu s rytmem přírody, s tepem Matky Země a v úctě k rodu.
Vstupujeme do nejtemnější části roku. Není třeba mít obavy. Vždyť na jejím konci nás čeká zrození nového Slunce, které je tu pro nás. Jeho svit a síla, byť z počátku velmi jemná a nenápadná, postupně bude sílit, aby podpořila to vše nové, co vzniká z upřímnosti, poctivosti a autentičnosti.
Je vůbec možné v rozkolísanosti dnešních dnů myslet, jednat a žít v souladu s přírodou? Dokážeme ještě ctít životní moudrost našich předků? Zvládneme se zastavit? V šustění listí a dlouhém večeru jít do vlastních hloubek, nebo aspoň do ticha a spočinutí?
Milí přátelé, dle mého názoru a pro toho, kdo si váží Života ve všech jeho podobách, je to téměř povinnost. Já sama bych si velmi nepřála, aby mě současná nelehká a náročná doba dokázala odloučit od sebe sama. A proto jsem se rozhodla, že se tomu tak nestane. A využiji podzim a jeho nabídku k tomu, abych poznala, co se v mém nitru ještě skrývá. Co ještě neznám a kudy vede cesta k ještě hlubší vlastní síle, jíž důvěřuji a vím, že se na ni mohu spolehnout.
Autorka: Romana Junková