Co je na povrchu nemusí být uvnitř
Co je na povrchu nemusí být uvnitř
I jablíčko vypadá krásně, jen k nakousnutí. A když do něj s chutí kousneme, překvapí nás červík. A to je jen malá ukázka, leč v praxi jedinečně názorná, jak si příroda s námi hraje. Proč bychom se tedy měli divit, že velmi podobně se to stejné děje i s námi, lidmi? Pravda, jen ti červíci vypadají trochu jinak a často nebývají tak zřetelní.
To, co ukazujeme světu či je nám ukazováno, je vskutku jen obal, vrchní slupka. Pod ní se může skrývat něco jiného, co většinou překvapí. Nemusí to být jen nepříjemné překvapení, abychom si hned netvořili negativní představy. Můžeme se i potěšit a zaradovat. Pak už většinou není co řešit, s radostí a milou reakcí jsme všichni rádi. Zbývá si ji jen užít a do budoucna rozvíjet.
Představte si, že potřebujete o něco požádat někoho, kdo je vám nesympatický, zdá se jako mrzout a neochota sama. A ještě ke všemu o něm jdou také takové řeči. A těm my bohužel velmi často nasloucháme, aniž bychom si sami nejprve utvořili vlastní názor. A to je možné pouze zkušeností. A právě takového, ze všech stran onálepkovaného člověka máme poprosit či požádat třeba o laskavost, pomoc nebo spolupráci. Vůbec se nám nechce, ale situace nás tlačí, a tak ten krok musíme udělat. Sebereme odvahu, vykročíme a konáme. Se vší slušností vzneseme náš dotaz a....? Nestačíme se divit, jaké odpovědi se nám dostalo. Domluva je jasná, přání vyslyšeno a zbývá již jen dořešit drobnosti.
Jak je to možné, říkáme si pochybovačně. Nezmění ještě své rozhodnutí? Z toho původně ostatními lidmi zvaného mrzouta se vyklube celkem rozhodný, snad trochu věcný, ale nakonec docela ochotný člověk. Stala se snad někde chyba? Vůbec ne, vše je v pořádku. Jen jsme nahlédli pod slupku, která kryje jádro. Možná někdo druhý udělal opačnou zkušenost, ale v tom případě byla jen jeho a zůstává také otázkou, jak k ní přišel? Snad on sám vytvořil takové podmínky, na které dostal zaslouženou reakci. A potom vesele vydával vlastní poznání za univerzální pravdu.
Většinou nás vnější obal, naše projevy a chování může chránit. Za drsným, rázným, frajerským a nekompromisním jednáním může být velká citlivost a empatie. Jenže je z nějakého důvodu ukrytá, schovaná. Za velmi vřelou komunikací, otevřeností a neobvyklou ochotou hledejme vnitřní deficit lásky, potřeby být milován, jejichž absence pochází z dávné minulosti, z dětství či raného malička. Chladnost a uzavřenost skrývá hluboko uloženou bolest, kterou raději nevidíme a necítíme, protože jsme ji často ještě ani nepojmenovali, natož abychom se s ní vyrovnali. A tak jdeme světem a každý z nás si v sobě více či méně neseme své slupky a obaly, pod nimiž vědomě či nevědomě ukrýváme nesoulad i disharmonii. Úplně stejně, jako jedinečná příroda schovala červíčka do jablíčka.
I nesoulad a disharmonie k nám patří, a proto je krátkozraké a plytké soudit své bližní jen podle vnějších projevů, podle obalu. To, co je navenek, nemusí být uvnitř a obráceně. Tak prosté to je. Počkejme si. Než uděláme závěr, prostě si počkejme nebo ho nedělejme.
Ano, je přirozené a i potřebné si ulevit, když mě někdo naštve. Ale to je běžný způsob, jak „vypustit páru“, srovnat aktuální přetlak a následně se zklidnit. To není uzavřený názor, který bychom okamžitě posílali do světa. Ani bychom neměli. Bereme tím druhým možnost, aby si vlastní zkušenost udělali sami.
Doba je už taková, že současná společnost je postavená na pohledu z venku. Co je vidět, to je skutečnost, realita. A nejlépe ta úplně poslední, moderní, to, co je „in“. Co bylo včera, to již neplatí. Nejen materiální hodnoty, ale zdá se, i ty morální. A tak šmahem zapomínáme, přicházíme o tradiční hodnoty a orientujeme se podle obalu. Doslova. Už malé děti vyžadují to, co viděly v reklamě, tedy z venku. Hlavně aby to bylo pestré, barevné, líbivé. Co na tom, že uvnitř bývá jen náhražka, balast a prázdnota. A je jedno mluvíme-li o potravinách, hračkách či dokonce některých knihách.
Jaké semínko je zaseto, taková úroda se sklízí. Dávná pravda, kterou nelze obejít a již naši předkové ctili. Jenže jim bylo bližší jádro než pouhý obal. Proto uměli být trpěliví, všímaví, vnímavější. Nespěchali tolik, věděli, že není kam. Co je důležitějšího než „teď“ ? Dnes zaseji, zítra sklidím, věděli, a proto neplýtvali zbytečně silami. Počkali si, až slupka vydá své jádro. Obrazně i doslova.
Zkusme raději vnímat to, co je pod povrchem. Podobné vnímání si nežádá mnoho. Jen zpomalení, zmírnění zbytečné aktivity, odložení prvoplánového souzení a rychlých závěrů. Věnujme svoji pozornost spíše hloubce svého myšlení než rychlosti, plytkosti či hloupé jednoznačnosti. Všimneme-li si prvně toho, co skrývá naše semínko, jaké obavy, bolesti, strachy a schovaná trápení, snadněji navnímáme obsah pod slupkou těch druhých. Třeba i našich dětí. Také přátel, kolegů i těch ostatních, kteří našimi životy jen projdou, aby po té, co splní svůj úkol, zase odešli.
Stojí to za to. Protože poklady, které nejsou vidět, jsou našim bohatstvím. A jejich prostřednictvím můžeme najít sami sebe, můžeme změnit to, co se nám v našem životě nelíbí, co si již nepřejeme a co si již nemusíme nést sebou dál.
Autorka: Romana Junková