Buďme vděční
Buďme vděční
Za to, co máme, i za to, co nemáme. Není to protimluv? Jak můžeme být vděční za něco, co nemáme, nebo co se nám nelíbí, co nám ubližuje, co s námi neladí? Co je to vlastně vděčnost, jak se projevuje, jakou má úlohu a jaké dary nám může přinést?
Vděčnost je silný vnitřní pocit, který nás dokáže přirozeně orientovat na dobré věci. Je to tedy velmi užitečný průvodce v krizích všeho druhu, se kterými se v životě můžeme setkat. A my se potkáváme! Nemusí se jednat hned o krizi v pravém slova smyslu, vděčnost je na místě při našem každodenním konání. Právě v těch drobných, malých krocích, spontánních vděčnostech za maličkosti jako je úsměv, přednost ve dveřích, prosté objetí nebo pevný stisk ruky ve chvíli vlastní nejistoty si chystáme svůj vnitřní potenciál na momenty, kdy se nám vděčnost v těžším období bude hodit.
Je samozřejmě jednoduché vyjadřovat vděčnost v čase radosti, úspěchu, hojnosti a plynulého chodu našich dní. Dělejme to co nejvíce a co nejčastěji. Tehdy, když se vlna našich životů převalí a přinese momentální nesoulad, starosti a problémy, není jednoduché vděčnost najít.
Kde a proč máme hledat ten známý pocit, který v nás sám od sebe tryská z hloubi naší duše ve světlých časech? Už to, že jej známe, umíme ho prožít a víme, že v nás je, může být prvním majákem, první hvězdou naděje v temné noci, v šeru chmur a potíží. Je v nás uložen, otištěn a jen čeká, až si na něj vzpomeneme. Na první pohled se zdá, že je absurdní, abychom dokázali být vděční za problémy, které nám berou spánek, chuť k jídlu, radost ze života.
Ale vždyť naši předkové oslavovali smrt, uměli se smířit s nedostatkem, dokázali přežít války, hladomory a věděli, jak se radovat z mála, z prostého bytí. Co je k tomu vedlo? Proč to dokázali? Znali snad nějaký tajný klíč, který odemykal jejich srdce, v nichž byla ukryta vděčnost, pokora a smíření?
Vzpomeňme na přísloví „Všechno zlé je k něčemu dobré“. Jeho kořeny hledejme v dávných časech, kdy lidé žili v souladu se vším, co je obklopovalo, co tvořilo jejich životy a hlavně byli v jednotě s přirozenou moudrostí. Věděli, prožili, pamatovali si či si mezigeneračně předávali vlastní zkušenosti o tom, že zlé časy jsou tu pro naše poučení, že jsou jednou z kapitol v našich životech, kterou je třeba tak jako tak projít. A můžeme si vybrat, ostatně vždy máme svoji volbu.
Můžeme zavřít oči, zakrýt si uši, nevidět a neslyšet a ještě jít proti proudu. Silou proti přirozenosti….Tady opravdu vděčnost nehledejme. V takovém řešení dáváme sílu vší té negaci, smutku, zlobě a nesmiřitelnosti, které ji rády přijmou. A pěkně s radostí ještě přilijí olej do ohně, přitopí pod kotlem. Nedivme se potom, že se problémy a potíže stupňují, cítíme se hůř a něco jako „vděčnost“ je nám na hony vzdálené.
Není lépe na to jít z druhé strany? Pochopitelně nečekejme, že se v nás objeví gejzír vděčnosti současně s potížemi, které složitě zvládáme. Je třeba a je užitečné projít si vlnou vzteku, hořem smutku a všemi emocemi, které nás tolik omezují, nemáme je rádi a nechceme s nimi být. A pak, pomaloučku, polehoučku se může začít objevovat plamínek vděčnosti. Ucítíme toho kamaráda v krizi, v těžkých chvílích. Teprve až tehdy, když se ten nejtěžší nápor začne drolit a dovolí nám drobný nádech, potom v našem spontánním dechu hledejme tu známou jiskru vděku.
A my ji pomalu můžeme rozfoukat. Za to, že již dohlédneme na druhou stranu kopce, za to, že ta obrovská vlna momentálního neštěstí sebou přinesla i vzácné poznání. Sice jej ještě úplně neumíme pobrat, zmatek nám stále brání se uvolnit, nechat události plynout a jít svou vlastní cestou.
Nevadí. Stačí, když dovolíme. Dovolíme situacím, aby se děly, dovolíme sami sobě být účastníkem bez soudů a hodnocení. Potom časem dokážeme opravdu být vděčni i za to, co nemáme. Za chybějící radost skrytou za problémy, za klid ztracený ve vlastním zmatku, za jistotu utajenou v pochybách.
A tak procházíme našimi životy, každý z nás. Poznání, které získáme dnes, nám pomůže uchýlit se k očistné vděčnosti zítra. Včerejší starosti s vděkem propustíme s přicházejícím ránem a s nadějí vzhlédneme do dalšího dne vstříc novému.
Autorka: Romana Junková
