Babiččino poselství
BABIČČINO POSELSTVÍ
Moje babička byla moudrá žena. Jako osmnáctileté děvče přišla kdysi z malé slovenské vesnice za prací do hlavního města. Mladá dívka byla tehdy vděčná za jakoukoli práci, k níž se dostala. Nepohrdla žádnou nabídkou, protože se potřebovala nejen uživit, ale ještě zodpovědně posílala pár drobných domů mamince a sourozencům. Věděla, že i to málo jim tam v té dálce pomůže. Raději se sama uskrovnila, aby mohla podpořit a ulehčit život svým nejbližším.
Od dětství mě provází její věta: „Jsou věci, které nemůžeš změnit. Můžeš ale něco změnit u sebe, otevřít svoje srdce, poslouchat ho a uvidíš, že ti bude líp a veseleji.“
V různých životních etapách jsem její poselství chápala všelijak. Přirozeně. Ale skoro pokaždé mi dříve nebo později ukázalo směr, cestu, možnosti, jak pochopit to, co se mi nelíbí, co mi nevyhovuje, přináší trable a potíže. Kudy se dát tak, abych neztratila samu sebe a zvládla složitosti, které sebou život zákonitě nese. Ona totiž věděla, o čem mluví. Nevím, co tehdy prožívalo to mladé děvče vytržené ze své domoviny, z vlídného a osobitého slovenského kraje pod Tatrami. Netuším, jak jí bylo v ruchu velkoměsta, kde se ocitla sama, bez jistoty rodinného zázemí, jen se svou odvahou a vnitřní silou. Jen vnímám, že takových příběhů bychom našli v rodinných historiích určitě mnoho.
Čím jsou si podobné? Co mají společného? Jaké poselství v sobě nesou pro nás, kteří jsme měli to štěstí, že nám je naši předkové předali osobně? A můžeme udělat něco pro to, abychom je předali dál, pro jiné, kteří tuto šanci neměli? Je možné spojit nitky svého osobního příběhu s těmi ostatními?
Jsem si jistá, že ano. Vždyť těch pár slov, která mi tehdy babička svěřila, není nic jiného, než to, co se složitě nyní učíme, co hledáme v knihách, za co utrácíme peníze na seminářích. Jde o obyčejnou lidskou moudrost, prožitá trápení přetavená do poznání, pokory a smíření. Jde o život sám, o takový, jaký je a o pochopení, že vnější okolnosti nám dávají možnost poznat a získat vlastní vnitřní svobodu a sílu.
Měli naši předkové něco, čeho se nám nedostává, co nám chybí? Znali snad nějaké tajemství nebo recept na spokojený život? Uměli žít radostněji nebo lehčeji, než žijeme dnes?
Věřím, že o žádné tajemství nejde. Vnější radost a lehkost jejich životů v sobě nese vnitřní potenciál, který se nabízí i nám, potomkům. I my v současné době můžeme žít ve vlastní vnitřní svobodě, síle a jedinečnosti. Stačí jen málo. Uvědomit si, čemu a komu já věnuji to nejcennější, co mám: svoji vědomou pozornost, lásku a sílu.
Naše volba je potom velmi prostá. Můžeme přijmout nabídku poselství předků a jít vlastní cestou s vírou, že dříve či později nám postupně začne odkrývat hloubku našich vnitřních možností. Krok po kroku budeme blíž a blíž zdánlivému tajemství přirozeného života. V dnešní době nám může připadat, že nám tuto cestu nic neulehčuje, nicméně je to jen zdání. Zdání vyplývající z přebujelého pohodlí, konzumu a pohodlnosti. Zkusme se nevymlouvat na množství práce, nepřízeň počasí, nedostatek času. Vždycky bylo potřeba určitým způsobem pracovat, slunce také pořád nesvítí a den má stále dvacet čtyři hodin. Jen spoluprací s vlastním nepohodlím, nechutí a takzvanou nepřízní osudu se naučíme naslouchat svému srdci, aby nám mohlo být lépe a veseleji. Tak, jak mi radila moje babička.
Komu je milejší ve svém životě podlehnout spotřebě, umně zabalené do třpytivé falešnosti a do prvoplánové jednoduchosti, má na to právo, je to jeho volba. Jen, prosím, pamatujme na to, že ten skutečný život se svým přirozeným tajemstvím nás potom pravděpodobně mine.
Dovolím si malé zamyšlení, sen, fantazii. A možná ne tak docela vzdálenou. Vědomou cestou se vydalo již mnoho z nás. Každý tak, jak zrovna dle svých aktuálních možností a životní situace dokáže a může. To je na tom právě to nejkrásnější. Ta pestrost a barvitost. Ta škála možností, které se jak pavučinka rozplétají napříč společností. Celým tím širokým spektrem, které sice zatím stále podléhá vnějšímu systému, ale čím dál víc jsou patrné přesvědčivé náznaky a důkazy, že ta vnější iluze, zdání a uměle vytvořený systém není tak úplně odolný, stabilní a soběstačný proti přirozenosti, bezprostřednosti a pravdivosti každého z nás.
Přejme sami sobě mnoho trpělivosti, vzájemného pochopení a porozumění. Jak jinak je možné změnit současnou stále více kolísající, nicméně velmi urputně se držící strukturu naší společnosti, než pochopením vlastního příběhu ve spojení s jeho rodovou minulostí, empatií, odpuštěním? S nadějí ve vlastní cestu přijetí. S odvahou se potom vydejme na další pouť. Sami za sebe, se vzpomínkou na své milované minulé, s láskou k těm současným a s vírou pro ty budoucí.
To je naplnění odkazu těch, kteří nám jej zanechali tak, jako moje milovaná babička.
Autorka: Romana Junková
